Rudé růže 7

29. srpna 2007 v 13:16 | ďáblík |  Povídky - kapitolovky
7. kapitola

Byl poslední den prázdnin a já se pomalu chystala do školy. Přemýšlela jsem, co si vezmu zítra na sebe a doufala, že si snad konečně najdu kamarády. Do oken bytu pražilo a v bytě bylo téměř k nevydržení. Byla jsem zpocená a tak jsem se rozhodla dát si krátkou sprchu.
Zapomněla jsem zamknout, uvědmoli jsem si, když už jsem stála ve sprše. Nechtělo se mi vylízat a tak jsem nechala odemčeno, máma s Radkem byli stejně pryč. Užívala jsem si studenou sprchu... Potom jsem se otočila a sáhla po ručníku. Hrozně jsem se lekla, neboť za mnou stál nahý Radek a bezostyšně si mě prohlížel.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se s nepříjemným pocitem.
"Co by, koukám se na tebe," řekl s úsměvem.
"Hele, co to na mě zkoušíš? Běž pryč a nech mě! A kde je vůbec máma?"
"Nějak se ti chvěje hlas, snad by ses mě nebála? Jo a mámě zase ruplo v bedně a odvezli ji na psychinu!"
Sotva to dořekl, vrhl se na mě. Popadl mě do náruče a abych nemohla křičet, ucpal mi ústa ručníkem. V ložnici mě hodil na poslet a přivázal mi ruce šátkem.
"To pro jistotu, aby ses mi necukala, víš, kočičko!" dodal ještě s hnusným úsměvem.
Následující minuty se podobaly peklu. Ten hnusák mě začal osahávat...následně do mě prudce vnikl... Bylo to šílený, hrozně to bolelo... A navíc mu šíleně trvalo, než se udělal. Byla jsem na pokraji zoufalství a přes slzy jsem téměř neviděla. Když ze mě Radek slezl, bylo mi strašně. Připadala jsem si hrozně špinavá a zneuctěná. Z posledních sil jsem ho kopla mezi nohy. Zavyl bolestí a vzápětí mi vlepil facku.
"Na tohle si nezvykej, děvenko, tohle teda ne!" zašeptal ještě výhružně.
Konečně mě propustil. Dopotácela jsem se do svého pokoje. Hodila jsem na sebe první kus oblečení, kterej jsem našla. Vtom zazvonil telefon...
Zvedla jsem ho v podivné předtuše něčeho zlého. Po krátké rozmluvě jsem se dozvěděla krutou pravdu...
"Vaše matka je mrtvá! Předávkovala se!"
Jsem sirotek, znělo mi hlavou. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem z bytu. Zamířila jsem rovnou k mostu sebevrahů.
Teď už mě na světě nic nedrží, teď už ne, říkala jsem si, když jsem vybíhlala z bytu. Po tomhle všem už nemá smysl žít! Nepůjdu na žádnej gympl, šance najít si kamarády není žádná. Teď už ne!!! Děkuji ti, osude za nádherný život! Proč já se vůbec narodila, když se mi nic nedaří?!
Po cestě potkávám mladíka s kyticí rudých růží. Má slzy v očích. Taky jeden nešťastník, pomyslím si. Je ale docela hezkej. Vlastně ne, je krásnej!!! Tmavý vlasy, čokoládový oči, vypracovaná postava, dokonale opálenej...
K mému údivu se rozběhne přímo ke mně!!! Vrazí mi do ruky kytici rudých růží a povídá:
"Na, Sněhurko, vem si ty růže, třeba ti přinesou štěstí.."
První kytka od kluka, zrovna, když se chstám spáchat sebevraždu. No není to uhozený?! Než ale stačím něco říct, kluk mizí v davu. S kyticí růží v ruce dokrářím k mostu sebevrahů, zavřu oči a vrhnu se do náruče temné hlubiny...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dráha Dráha | E-mail | Web | 9. května 2008 v 18:01 | Reagovat

a Cák!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama