8. kapitola
Do náruče hlubiny se sice vrhnu, ale místo toho, abych tam taky skončila, skončím v náruči někoho jiného. Ještě pořád mám zavřené oči a vychutnávám si ten pevný stisk, tu opojnou vůni mužského těla... Přemýšlím, jestli se mi to jenom zdá nebo jestli už jsem mrtvá.
"Jsem v nebi?" zeptám se zasněně.
"Nejsi, zatím ještě ne, Sněhurko..."
To oslovení i ten tolik důvěrně známý hlas mě zarazí. Otevřu oči a hledím do obličeje svému anděli strážnému a zároveň tomu nejkrásnějšímu klukovi planety. Tváří se zvláštně...
O hodinu později sedíme v kavárně a já mu vyprávím svůj příběh. On mi na oplátku řekne svůj - je úplně obyčejný, prostě čekal na holku, kterou miloval. Ona sice přišla, ale ne sama. Přišla se svým novým přítelem. Toma to hrozně zranilo, neboť on, když se zamiluje...
"Ale víš, že můžu být rád, že mě nechala? Protože bych pak nedostal možnost tě zachránit a to by byla veliká škoda..."
Jeho slova mě velice potěší, a já poprvé v životě pocítím, co to je být zamilovaná. Tom mě doprovodí domů a nečekaně se zeptá:
"A můžu tě ještě někdy vidět?"
hezký......