SEBEPOŠKOZOVÁNÍ - pro jedny nepochopitelný hnus, pro ty druhé úleva od ran života...

16. září 2007 v 20:07 | andílek |  Sebepoškozování
Achojky......když už jsme u toho sebepoškozování.....po těch hnusnej obrázcích pro vás mám článek, kterej jsem psala do školního časopisu......doufám, že si z toho někteří aspoň něco odnesou.....
Abyste byli v obraze, v minulém čísle školního časopisu byl článek o anorexii, který napsala kámoška.....já jsem chtěla na tenhle článek navázat.
Anorexie je vlastně "jen" méně drastický způsob sebepoškozování. Sebepoškozování jako takové označuje řezání se nejčastěji žiletkou, ale i nůžkami, svíracím špendlíkem, skalpelem a v největším zoufalství třeba perem nebo nožíkem z ořezávátka. Většinou se lidé řežou do rukou a nohou a když nemají po ruce nic ostrého, tak si třeba škubou vlasy. Příčinou sebepoškozování bývají problémy v rodině, s kamarády, nešťastné lásky. Velice zřídka jsou lidé tak zoufalí, že chtějí svými jizvami upoutat pozornost nevšímavého okolí, ale většinou své tajemství pečlivě střeží, neví o něm ani rodina a kamarádi. Sebepoškozování má obvykle lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak se snaží vyjádřit je přes své tělo. Ti, kteří to nezažili, tenhle způsob úlevy nepochopí, o tom mě ujistila nejmenovaná kamarádka, která se čtyři měsíce řezala kvůli spoustě problémů, ale naštěstí jí z toho pomohl kamarád, ale to se nestává často...Moje kamarádka měla prostě obrovské štěstí, za které může celý život děkovat, ovšem pouze pokud do tohoto zoufalství neupadne znova, i tohle je bohužel velice častý případ... Mám tu pro vás jeden příběh, který je k dostání na internetu. Bude to přesně, jak se s tím Lenka svěřila.......teď je jí patnáct let.
Od malička jsem byla mezi svými vrstevníky populární a oblíbená, taková ta dětská hvězdička, co pořád září a je s ní sranda a každý s ní chce kamarádit. Byla jsem jedináček a tak jsem byla zvyklá na to, že mi rodiče věnují maximální pozornost. Byla jsem jedničkářka a všechno mi šlo až do 7. třídy. Tou dobou se naši pořád hádali a mě si skoro už nevšímali...to samý ve škole, ostatní jsem už nějak..."omrzela", udělali si svoje partičky a na svoji ex-kamarádku kašlali. Je tedy pravda, že jsem s nimi neměla nějak pevný vztah a byla jsem zvyklá na to, že ke mě vždy vzhlíželi... Asi tak po Vánocích jsem si četla časopis, ve kterém nějaká holka popisovala, jak byla anorektička a její rodiče si toho všimli a začali s ní lítat po doktorech a podrželi ji...To je nápad, řekla jsem si a hnedka druhý den jsem se vrhla na drastickou dietu. Po týdnu jsem to ale nevydržela a rozhodla jsem se na to jít jinak. Večer jsem se ve vaně máchala naštvaná a přitom jsem se řízla žiletkou a musím říct, že mě to uklidnilo...Pak jsem to dělala pořád...Řezala jsem se do zápěstí, do nohou a tak různě, začala jsem nosit dlouhý rukávy, abych to zamaskovala a naprosto jsem se uzavřela do sebe. Doufala jsem, že si toho někdo všimne...později jsem to přestala brát jako akci na získání pozornosti a brala jsem to spíš jenom jak moji záležitost, při které se uvolním a uklidním. Postupně mi nestačilo vidět jen to, jak mi z jakéhosi řezance na paži teče krev, chtěla jsem víc...Po jednom snu, kde se mi zdálo, že mě mučí a trhají mi nehty na rukou, jsem se rozhodla udělat si to sama. Vzala jsem kleštičky a...o minutu později mi tekla hodně krev a nehet byl venku, brečela jsem, ale zároveň se mi ulevilo. Jednou, když jsem se takhle znova řezala žiletkou (byla to pro mě už stereotypní záležitost), jsem to přepískla a prostě si podřezala žíly...Pak už bylo všude jen černo... Máma s tátou si vyčítali, že si toho nevšimli a pomohli mi dostat se z toho o dva roky později úplně. Konečně se mi dostalo pozornosti...Stálo to však za to???
Doufám, že jsem vás tímto článkem nevyděsila, snažila jsem se jen vyburcovat vás k tomu, abyste to nikdy nezkoušeli, nebyli lhostejní k těm, co se sebepoškozují a snažili se jim pomoci, protože málokdo se z toho dostane sám.
Teď ještě jedna rada: Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jen pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší. Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až se poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít...
A tady ještě jeden menší citátek: Člověk si nemá nikdy ubližovat sám, vždycky se najde někdo, kdo to udělá za něj.
A proto vás všechny prosím: nikdy to nezkoušejte, protože se z toho stane jediná náplň vašeho života......Mějte rádi své tělo, své zdraví, protože všechny ty jizvy už nikdy nezmizí....
KDE LZE NAJÍT POMOC???
Zkus oslovit rodiče, někoho z rodiny, kamarády, učitele, obvodního lékaře, vyhlédnutého odborníka...kohokoli, komu věříš! Určitě se najde někdo v tvém okolí, kdo by ti rád pomohl. Musíš jen překonat strach. Dobrá forma sdělení je dopis, pokud se bojíš mluvit. Pamatuj, že všechno je lepší než to, čím procházíš a že si s každým řezáním zahráváš se smrtí.
Odborná pomoc:
děti a mládež do 18-ti let
www.dkc.cz
www.modralinka.cz
děti, studenti do 26-ti let
www.spondea.cz
dospělí
www.psychopomoc.cz
adresář všech linek důvěry v ČR
www.capld.cz
Národní linka důvěry pro děti a mládež
tel.: 800 155 555
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GB GB | 2. března 2008 v 16:33 | Reagovat

Moc hezky clanek, sikula :) Me to bohuzerl uz asi nepomuze :(

2 kája kája | E-mail | 20. května 2008 v 17:18 | Reagovat

ten článek o sebepoškozování a ten příběh tý holky to je fakt dobrý na to aby si ti co si ubližujou uvědomili že to může zajít až tak daleko že si prořežou žíly. já se tím nechci tady vychloubat protože se zato stydím ale řežu se taky jak se popisuje v tom článku působí to jako úleva jako když se odstřihnete od reality(od té kruté reality) ale říkám vám jak je to v tom článku říznete se málo pak víc pak ještě víc ... až se prostě podříznete. já se držím u hladiny a doufám že nikdy nespadnu na dno ale na druhou stranu se toho nehodlám vzdát protože mi to dělá dobře. ale když se vrátím k tomu začátku ... co jsem to tam napsala za blbost  že to je k tomu aby si uvědomili co dělaj já si to přečetla asi desetkrát a můj závěr nakonec byl že s tím nehodlám přestat... tak já nevím ale upozorňuji v tom článku to není nic než pravda pravda a pravda

3 lucinka lucinka | 4. června 2008 v 19:28 | Reagovat

četla sem si ten článek.....jo dobrý....ale nemyslim si to že natom může být někdo záwislí.....když něco nechceš tak to prostě neděláš ne?!!!!!!!!!párkrát sem se taky fikla žiletkou do ruky a co..sem na tom záwislá......to je můj názor nikomu ho necpu.........já se taky řídím prawidlem  NECHCI SE ZABÝT,CHCI SI UBLÍŽIT CÍTIT JIOU BOLEST......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama