16. září 2007 v 20:07 | andílek
|
Achojky......když už jsme u toho sebepoškozování.....po těch hnusnej obrázcích pro vás mám článek, kterej jsem psala do školního časopisu......doufám, že si z toho někteří aspoň něco odnesou.....
Abyste byli v obraze, v minulém čísle školního časopisu byl článek o anorexii, který napsala kámoška.....já jsem chtěla na tenhle článek navázat.
Anorexie je vlastně "jen" méně drastický způsob sebepoškozování. Sebepoškozování jako takové označuje řezání se nejčastěji žiletkou, ale i nůžkami, svíracím špendlíkem, skalpelem a v největším zoufalství třeba perem nebo nožíkem z ořezávátka. Většinou se lidé řežou do rukou a nohou a když nemají po ruce nic ostrého, tak si třeba škubou vlasy. Příčinou sebepoškozování bývají problémy v rodině, s kamarády, nešťastné lásky. Velice zřídka jsou lidé tak zoufalí, že chtějí svými jizvami upoutat pozornost nevšímavého okolí, ale většinou své tajemství pečlivě střeží, neví o něm ani rodina a kamarádi. Sebepoškozování má obvykle lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak se snaží vyjádřit je přes své tělo. Ti, kteří to nezažili, tenhle způsob úlevy nepochopí, o tom mě ujistila nejmenovaná kamarádka, která se čtyři měsíce řezala kvůli spoustě problémů, ale naštěstí jí z toho pomohl kamarád, ale to se nestává často...Moje kamarádka měla prostě obrovské štěstí, za které může celý život děkovat, ovšem pouze pokud do tohoto zoufalství neupadne znova, i tohle je bohužel velice častý případ... Mám tu pro vás jeden příběh, který je k dostání na internetu. Bude to přesně, jak se s tím Lenka svěřila.......teď je jí patnáct let.
Od malička jsem byla mezi svými vrstevníky populární a oblíbená, taková ta dětská hvězdička, co pořád září a je s ní sranda a každý s ní chce kamarádit. Byla jsem jedináček a tak jsem byla zvyklá na to, že mi rodiče věnují maximální pozornost. Byla jsem jedničkářka a všechno mi šlo až do 7. třídy. Tou dobou se naši pořád hádali a mě si skoro už nevšímali...to samý ve škole, ostatní jsem už nějak..."omrzela", udělali si svoje partičky a na svoji ex-kamarádku kašlali. Je tedy pravda, že jsem s nimi neměla nějak pevný vztah a byla jsem zvyklá na to, že ke mě vždy vzhlíželi... Asi tak po Vánocích jsem si četla časopis, ve kterém nějaká holka popisovala, jak byla anorektička a její rodiče si toho všimli a začali s ní lítat po doktorech a podrželi ji...To je nápad, řekla jsem si a hnedka druhý den jsem se vrhla na drastickou dietu. Po týdnu jsem to ale nevydržela a rozhodla jsem se na to jít jinak. Večer jsem se ve vaně máchala naštvaná a přitom jsem se řízla žiletkou a musím říct, že mě to uklidnilo...Pak jsem to dělala pořád...Řezala jsem se do zápěstí, do nohou a tak různě, začala jsem nosit dlouhý rukávy, abych to zamaskovala a naprosto jsem se uzavřela do sebe. Doufala jsem, že si toho někdo všimne...později jsem to přestala brát jako akci na získání pozornosti a brala jsem to spíš jenom jak moji záležitost, při které se uvolním a uklidním. Postupně mi nestačilo vidět jen to, jak mi z jakéhosi řezance na paži teče krev, chtěla jsem víc...Po jednom snu, kde se mi zdálo, že mě mučí a trhají mi nehty na rukou, jsem se rozhodla udělat si to sama. Vzala jsem kleštičky a...o minutu později mi tekla hodně krev a nehet byl venku, brečela jsem, ale zároveň se mi ulevilo. Jednou, když jsem se takhle znova řezala žiletkou (byla to pro mě už stereotypní záležitost), jsem to přepískla a prostě si podřezala žíly...Pak už bylo všude jen černo... Máma s tátou si vyčítali, že si toho nevšimli a pomohli mi dostat se z toho o dva roky později úplně. Konečně se mi dostalo pozornosti...Stálo to však za to???
Doufám, že jsem vás tímto článkem nevyděsila, snažila jsem se jen vyburcovat vás k tomu, abyste to nikdy nezkoušeli, nebyli lhostejní k těm, co se sebepoškozují a snažili se jim pomoci, protože málokdo se z toho dostane sám.
Teď ještě jedna rada: Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jen pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší. Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až se poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít...
A tady ještě jeden menší citátek: Člověk si nemá nikdy ubližovat sám, vždycky se najde někdo, kdo to udělá za něj.
A proto vás všechny prosím: nikdy to nezkoušejte, protože se z toho stane jediná náplň vašeho života......Mějte rádi své tělo, své zdraví, protože všechny ty jizvy už nikdy nezmizí....
KDE LZE NAJÍT POMOC???
Zkus oslovit rodiče, někoho z rodiny, kamarády, učitele, obvodního lékaře, vyhlédnutého odborníka...kohokoli, komu věříš! Určitě se najde někdo v tvém okolí, kdo by ti rád pomohl. Musíš jen překonat strach. Dobrá forma sdělení je dopis, pokud se bojíš mluvit. Pamatuj, že všechno je lepší než to, čím procházíš a že si s každým řezáním zahráváš se smrtí.
Odborná pomoc:
děti a mládež do 18-ti let
www.dkc.cz
www.modralinka.cz
děti, studenti do 26-ti let
www.spondea.cz
dospělí
www.psychopomoc.cz
adresář všech linek důvěry v ČR
www.capld.cz
Národní linka důvěry pro děti a mládež
tel.: 800 155 555
Moc hezky clanek, sikula :) Me to bohuzerl uz asi nepomuze :(