Cíl cesty temnota

14. října 2007 v 17:36 | *andílek* |  Povídky - jednorázovky
postavy: Julie, temní andělé, zmíněni jsou Dan, Verča a rodiče...
kategorie: songfic/temné
Julie má odmalička ráda hřbitovy. Proč, to se dozvíte v povídce...
Text napsaný kruzívou je refrén písničky No fear od The Rasmus.
Komentujte, ať vím, v čem se mám zlepšit...
Trochu jsem to přepsala oproti původní verzi, tak pište komentíky, pište!

Přišla jsem ze školy a první, co jsem udělala bylo, že jsem hodila batoh s učením do nějakého hooodně tmavého kouta.
Přemýšlela jsem, co s načatým odpolednem.Vůbec nic mě nenapadalo... Měla jsem v hlavě podivné prázdno. Už od rána. Ve škole jsem byla zkokušená z chemie a dostala jsem kouli - já, premiantka! Byla jsem úplně duchem nepřítomná a ani jsem nepostřehla, na co se mě vlastně učitelka ptá.
Plácla sebou na postel a pustila jsem si přehrávač, z kterého se začly linout první tóny mojí nejoblíbenější písničky No fear. V duchu jsem si zpívala s magneťákem...
No fear
Destination darkness
No fear
Destination darkness
No fear
U refrénu jako by se do mé prázdné hlavy vplížila jediná myšlenka. Myšlenka na zdejší obrovský hřbitov.
Najednou jsem už věděla, co budu dělat. Půjdu tam. Musím. Něco mě tam volalo.
***
Už odmalička mě to na hřbitov strašně táhlo. Poprvé jsem tam byla, když mi bylo pět. Umřel mi děda. Mamka s babičkou na pohřbu plakaly, mně též tekly slzy. Ale místo toho, abych litovala svých, máminých a babiččiných slz, jsem se přistihla, že mi to dělá strašně dobře, vidět někoho, třeba i sebe, jak pláče.
Jednou, bylo mi asi sedm, jsem měla pocit, že domů nepatřím. Že mě tam nemají rádi. Sebrala jsem si některé svoje věci a odešla jsem z domu.
Nějak automaticky moje nohy zamířily ke hřbitovu. Jakmile jsem tam vkročila, dýchla na mě zvláštní atmosféra. Měla jsem to tam ráda. Vždycky jsem cítila mysli těch zemřelých, jak spolu rozm,louvají. Věděla jsem, že jejich duše nezemřely. Že na hřbitově žijí dál. Naslouchala jsem jim. Byly to zajímavé rozhovory. Většina duší se bavila o tom, jak zemřeli a o svých potomcích. Některé osudy byly hrozivé.
Jako sedmileté dítě jsem byla podivně vyspělá. Přemýšlela jsem o věcech, o kterých neměli moji vrstevníci ani tušení, že existují. Pro mě to byla náplň života.
Na hřbitově jsem tehdy zůstala jeden den. Domů jsem se vrátila pouze proto, že mi byla velká zima. Nejlíp mi bylo tam, kde spolu promlouvaly duše mrtvých.
***
Ve škole a na veřejnosti jsem působila jako veselá, silná a společenská dívka, ale uvnitř jsem byla zranitelná, neobvykle emotivní a velmi ráda jsem byla smutná. Ano, milovala jsem smutek. Smutek a samotu. Snad proto jsem byla ještě ve svých šestnácti letech nepolíbená. Nikdy jsem ale netoužila po lásce. Nepotřebovala jsem ji. Přátelství ale ano.
Neměla jsem moc přátel, ale nějací přece byli. Přesněji řečeno dva, kluk a holka. Dan a Verča. Taky oni byli spíš samotáři.
Dan byl ve třídě opovrhovaným jedincem, s níž jsme se bavili pouze já a Verča. Jeho největší zálibou bylo čtení dobrodružných knih. Byl věčně zamyšlený, ale když se odvázal, stal se z něho společník k nezaplacení.
Verča byla také pořád zahloubaná do sebe, ale byla to dobrá duše, ochotná vždy podržet a poradit.
Snad proto jsem jedině s nimi mohla trávit volné chvilky. Snad proto jen oni věděli o mých vnitřních pocitech, o tom jaká jsem doopravdy byla. A měli mě i přesto, nebo snad proto, rádi.
Spolu jsme podnikali různé výpravy do přírody, daleko od hluku velkoměsta, ve kterém jsme žili. Spolu jsme, když jsme měli náladu, vymýšleli spoustu zábavných akcí.
Ale dnes se mi nějak něchtělo něco podnikat nebo vymýšlet. Dnes mě táhlo na hřbitov. Chtěla jsem být blízko těch zemřelých a jejich duší. Tak moc...tak moc, až jsem se začínala bát.
No fear
Destination darkness
No fear
Destination darkness
No fear
Tomu volání jsem nedokázala odolat. Napsala jsem SMSky Danovi a Verči, v nichž jsem se s nimi loučila a sdělovala jim, že pro mě v životě moc znamenali. Také našim jsem napsala dopis na rozloučenou. I když můj vztah k nim byl vlažný, měla jsem je ráda. Vždyť jsem u nich vyrůstala, mámě jsem se narodila!
Rozhlédla jsem se po svém pokoji a loučila se s těmi pár věcmi, co jsem měla doma ráda. Naposledy jsem nechala svým pokojem rozeznít písničku No fear. Když jsem ji poslouchala, zalily se mi oči slzami. Pohladila jsem obrovského plyšového medvěda, zadívala jsem se na postavičku malého andílka s černými křídly...
Tuhle figurku jsem si vydupala, když mi bylo asi deset. Viděla jsem ji na stánku na pouti a jakmile jsem ji spatřila, bylo mi jasné, že ji musím za každou cenu mít. Že jsem s ní nějak vnitřně spjatá. Ve zvláštním pohnutí mysli jsem postavičku popadla a strčila do kapsy.
Asi to vypadalo, jako bych chtěla spáchat sebevraždu. Ale já chtěla žít. Cítila jsem však, že budu žít někde jinde, že sem se už nevrátím. A můj strach sílil...
No fear
Destination darkness
No fear
Destination darkness
No fear
Vyšla jsem z domu, klíče hodila do schránky a naposledy jsem se ohlédla. Rozbrečela jsem se naplno. Kolemjdoucí se na mě dívali jako na blázna, ale já jsem to neřešila. Vymáčkla jsem ze sebe tiché: "Sbohem!" a rozběhla jsem se na hřbitov. Měla jsem strašný strach, ale cítila jsem, že je to moje poslání.
Došla jsem k bráně hřbitova. Nadechla jsem se a nejistým krokem vešla. Okamžitě na mě zapůsobila ona zvláštní atmosféra. Slyšela jsem šeptání, ostatně to jsem slyšela vždy, když jsem sem přišla, ale dnes byl šepot silnější než kdy jindy. Spolu se šeptáním zemřelých jsem slyšela nějaký hluboký, sametový hlas, zpívající smutnou, pomalou píseň.Vycházel z kaple, stojící uprostřed hřbitova.
Nepamatovala jsem se, že by tu někdy nějaká kaple stála. Aniž bych přemýšlela nad tím, co dělám, zamířila jsem tam, odkud se linul tak nádherný hlas.
Když jsem přišla až ke kapli, můj strach, pokud to ještě šlo, se zvětšil. Už to nebyl strach,byla to panická hrůza. Něměla jsem tušení, čeho jsem se tak moc bála. S panikou se mísila obrovská touha po něčem, co mě čekalo, po tom, co bylo zatím neznámé. Najednou mi v uších zazněl refrén mojí milované písničky a veškerý strach ze mě spadl.
No fear
Destination darkness
No fear
Destination darkness
No fear
Jakmile jsem došla až k prahu kaple, dveře se otevřely a já jsem, celá omámená nádherným hlasem, vešla dovnitř. Hlas najednou přestal zpívat. Zastavila jsem se uprostřed kaple, kde stál černý oltář. Byl z ebenového dřeva a na něm bylo vyřezáno dvanáct andělů, stojících kolem oltáře, každý před jedním oknem.
Ten výjev mi byl povědomý. Rozhlédla jsem se po kapli. Kolem dokola bylo dvanáct oken. V každém byla vitráž s andělem s černými křídly. Já jsem stála na úrovni jednoho z nich. Ten anděl, co na něm byl vyobrazený, jako by mi z oka vypadl. Pomalu jsem začínala chápat. Poklekla jsem u oltáře.
Onen krásný hlas opět začal zpívat. Okouzleně jsem poslouchala. Najednou jsem ucítila velikou bolest na lopatkách. Byla nesnesitelná. V bolestné křeči jsem se ohlédla a spatřila jsem, že mi rostou křídla. Obrovská černá křídla.
Dveře se s prásknutím zavřely a v kapli se setmělo. Kolem oltáře se postupně objevilo jedenáct postav, každá na úrovni jednoho okna. Byly zahaleny do stínu. Temní andělé.
Vyjeveně jsem je pozorovala. Byly to dívky. Všechny stejně staré jako já. Najednou jedna z nich promluvila. Poznala jsem ten hlas. Byl to ten, co předtím zpíval.
"Jsi vyvolená, Julie. Jsi dvanáctá, a tedy poslední z temných andělů. My jsme tvoje sestry. Tvoje matka, která tě vychovávala, tě sice doopravdy porodila, ale tvoje narození bylo řízeno Temnou radou. My všechny jsme se narodily v jeden den, jednu hodinu, jednu minutu a jednu vteřinu. Nyní jsi, stejně jako my, dospěla a jsi tedy připravena přijmout svoje poslání."
"A jaké je moje poslání?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Bdít nad dušemi zemřelých a řídit jejich osudy. To je poslání všech temných andělů."
"Nad dušemi zemřelých?" Ani mě to nepřekvapilo. "Tak proto tak zbožňuji hřbitovy!"
"Ano, my všechny už od narození milujeme místa odpočinku duší zemřelých lidí. To proto, že jsme byly vyvoleny pro naše poslání."
"To už budu temným andělem navždy?" zeptala jsem se.
"Ne, všichni temní andělé jednou předají svůj úkol jiným, kteří nastoupí po nich. Ale mají davkrát tak dlouhý život než lidé. Až bude tvůj čas u konce, staneš se figurkou z broušeného skla, kterou bude vlastnit ta, která po tobě převezme tvé poslání." dostalo se mi odpovědi.
Bezděky jsem sáhla do kapsy a vytáhla jsem svého andílka.
"Takže TOHLE je moje předchůdkyně?"
"Ano," odvětila sestra a mávla přitom rukou. Andílek v mé ruce se proměnil v přívěsek zavěšený na kožené šňůrce.
"Nos ho pořád na krku. Bude tě ochraňovat." poučila mě.
"Jak se vlastně všechny jmenujete?" nebraly moje otázky konce.
"Já jsem Gabriela, první z temných andělů. Jména ostatních sester se dozvíš později."
"Vysvětlování už bylo dost," ozvala se jiná z mých sester, "teď musíš jít s námi."
Vzaly mě mezi sebe a odvedly mě tam, kde spolu s nimi budu plnit svoje poslání. Do temnoty. Tam jsem strávila 180 let a plnila s radostí své poslání. Potom jsme se všechny staly malými černými andílky z broušeného skla a ochraňovaly jsme své nástupkyně.
No fear, destination darkness...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 andílek andílek | Web | 14. října 2007 v 18:59 | Reagovat

vím, je to poněkud nedokončené, ale chystám se to trochu upravit, tak vydržte...možná to bude ještě dneska

2 Mraveneček Mraveneček | Web | 14. října 2007 v 19:49 | Reagovat

pěkny

3 Miraella Miraella | Web | 19. října 2007 v 9:14 | Reagovat

No.... chtělas po mně můj názor, takže... Hlavní postava mi připadá jako taková Mary Sue zkřížená se sirotkem z Dickense :)) Neber to ve zlým, jasně že příběh musí o něčem být, ale tohle je spíš jako nějaký gothický vrchol blaženosti... hřbitov, připadá si divná... No, povídka mě nezaujala, promiň, snad se nebudeš zlobit.

Taky tam bylo pár chybek, teď si nepamatuju kde, tak si to kdyžtak ještě překontroluj. Na můj vkus je tam docela dost zbytečností, třeba ty SMSky tam vůbec nemusely být... Dlouhá doba, než ses vůbec dostala k jádru děje. Bylo tam hodně vzletných frází, které mě ale neoslovily. Příště to snad bude lepší. Navíc já čtu spíš HP a ostatní mě moc nezajímá, takže to na tom má taky určitý podíl. Snad se nebudeš moc zlobit :(

4 mik mik | Web | 23. října 2007 v 16:27 | Reagovat

Prosila jsi mě o můj názor na tuto povídku, tak ti ho sem píšu:

Dobrý nápad na povídku...je to psáno v takovém spíše gothickém stylu, ze začátku to na mě působilo dobře. Pokazila to jediná věc - ta přímá řeč. Vím, že ta tam přece jen být musela, ale třeba by to šlo napsat trochu jinak. To je asi to hlavní, co kazí celý dojem z příběhu.

Další výtka ode mě je ta, že by tam nemuseli být popsaní ty kamarádi. Přece jen se tahle povídka týká je Julie a oni tam nehrajou žádnou roli, takže se o nich zmiňovat je trochu nepodstatný.

A ještě jedna malá nepodstatná výtka: v tom nadpise bys měla před tu temnotu dát dvojtečku, nebo aspoň pomlčku, možná by to působilo líp, ale to už je takové nepodstatné =)

Já doufám, že si ´mé rady nevezmeš nějak osobně a pomůžou ti ještě víc zdokonalit příští povídku =)

P.S.: děkuji ti, že jsi navštívila můj blog a pokud bys měla náladu, tak nějakou mou povídku taky můžeš okomentovat, budu jedině ráda =D

5 andílek andílek | Web | 23. října 2007 v 17:05 | Reagovat

děkuju za názory:) rozhodně budu psát dál, tohle je teprve moje druhé dílko, takže se mám v čem zlepšovat....

6 Anet Anet | E-mail | Web | 25. března 2008 v 18:18 | Reagovat

to je nádherný!!!suprovní povídka

7 Lištička Lištička | Web | 17. ledna 2009 v 11:14 | Reagovat

Něco už tu bylo řečeno, takže považuji za zbytečné to znovu opakovat.

Nejvíce mi bylo proti srsti, že jsi slova písničky opakovala až nezdravě často. Stačilo je napsat jednou, dvakrát.

Dále bych ti vytkla všechno to, co již bylo zmíněno. Zbytečně popisuješ atmosféru a člověk pak nemá šanci si určité věci domýšlet.

Myslím, že když na sobě budeš pracovat, vypracuješ se. Žádný učený z nebe nespadl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama