14. kapitola
A je tu poslední den v roce. Celé vánoční prázdniny jsme trávili u Tomových rodičů. Lyžovali jsme, bruslili, sáňkovali a blbli. A já marně přemýšlela, co měl znamenat ten dárek od Ondry, který mám covaný na dně kabelky...
Ještě jsem neměla příležitost mluvit s ním o samotě...
Večer se chystáme do místní hospůdky, kde se pořádá nějaká oslava na konec roku a Tom se chce údajně pochlubit kamarádům jakou má krásnou holku...
Jeho přátelé jsou opravdu milý, přesto, že jsem tak o šest nebo o sedm let mladší než oni. Bezvadně si s nimi rozumím. Jenom jedna holůka mi nepadne do oka. Je to baculatá hnědovláska, která mě sleduje žárlivým pohledem. Tipovala bych jí tak dvacet...
Jak jde večer tak je nálada čím dál veselejší a uvolněnější. Pár jedinců se už povážlivě potácí...
Sotva odbije půlnoc, všichni začnoui jásat a loučit se se starým rokem. S Tomem se políbíme a ostatní mě symbolicky líbnou na tvář. Ondra políbí všechny holky, ale jak jsem na řadě já, záhadně zmizí. A zase se jdeme bavit a veselit. Tom už je v pěkné náladičce a podezřelá hnědovláska se kolem něj vine jako liána.
"Markétko, to nejde, vždyť já mám Sněhurku," vysvětluje jí Tom právě, ale ona se po něm pořád plazí...
"Sněhurko, kde..." zavolá Tom, ale ta nána ho umlčí tím, že ho začne vášnivě líbat. A on se nebrání...
Vyjdu před hospodu, kde uvidím sedět Ondru. Mlčky si k němu přisednu...
A pak si začneme povídat o všem možným.
"Proč jsi vlastně tak záhadně zmizel?" optám se zvědavě.
"Protože už jsem to nemohl vydržet se na tebe jenom dívat. Víš jaké to je, když někoho miluješ a on tě nechce?"
"Nevím, protože Tom je první, koho jsem kdy milovala."
"Hm, ale teď se myslím líbá s Markétou, ne?"
Při těch slovech mě začnou po tváři téct slzy...
Ondra mě obejme a jemně mi slzy setře...
"Neplač, Sněhurko..."
Natočíme se k sobě tak, aby naše ústa mohla splynout v polibku...
Už je to fakt big sladák