16.kapitola
Probudím se a vedle mě leží Tom ještě v hlubokém spánku a já se jen tiše usměji. Ale pak si vzpomenuu na předchozí večer a úsměv mi ztuhne na tváři...
Když se Tom probudí, jdeme společně k snídani. A pak už hurá balit se...
Chce mě políbit, ale já se odtáhnu. Nemůžu se s ním líbat s vědomím, že líbal jinou a neodůvodnil mi svoje chování...
"Co je, Sněhurko? Jsi dneska nějaká zamlklá...Ani malou pusu mi nedáš?"
"Ne!" zmrazím ho pohledem, po kterém se na mě jenom udiveně podívá.
Odpoledne se jdeme rozloučit s jeho kamaráda. Při pohledu na Markétu se mi dělá zle.
"Kam ses potom vytratila? Už jsi vůbec nebyla vidět..." vyptávají se mě všichni. Podívám se na Ondru, který je tam taky a on na mě jen jemně zakroutí hlavou.
Než stačím odpovědět, vezmě mě za slovo ta kráva Markéta.
"Ona měla jiné věci na práci, že? Třeba by mohl něco takového povídat Ondra, ne?"
"Bylo mi špatně, šla jsem domů..."
"Jo špatně jo? Žes skoro celej večer nic nepila. A Ondra se vytratil před tebou..."
Ta Markéta je vážně kráva...
"A co tím jako naznačuješ?" zeptám se jedovatě.
Nasadí nevinnej kukuč:
"Já? Vůbec nic..."
Tom se podívá na mě, pak na Ondru a mlčí...
Urychlíme loučení a vracíme se do domu Tomových rodičů. Zítra ráno jedeme domů...
Po cestě oba mlčíme. Nebo spíš všichni tři, neboť Ondra se k nám připojil.
"Co jsi měla s Ondrou, že měla Markéta tak blbý narážky?" zeptá se mě Tom, když jsme o samotě.
"Nic, Markéta je blbá."
Snažím se zakrýt červeň, která se mi rozlévá pom obličeji.
"Aha!" odpoví Tom jenom.
Po chvilce
"Markéta není blbá!"
"Jo?A ještě mi řekni, že dobře líbá, ne?"
"Na co tím jako narážíš?!"
"Na to, jak se po tobě včera plazila, děvka jedna!!"
"Ona není děvka a neurážej mou dobrou kamarádku!"
"Ona že je tvoje dobrá kamarádka? Já nevěděla, že se kamarádi mezi sebou líbají! A kdoví, co se dělo potom!"
"Jak potom? Myslíš, jak jsi byla někde s mým bráchou?"
"JO!"
"A co jsi s ním teda měla? Děvka jsi ty, ne Markéta!"
"A co jsi s ním teda měla? Děvka jsi ty, ne Markéta!"
"Já jsem děvka?! Já se taky můžu sbalit a odejít!"
"Jo to klidně můžeš udělat, ale až mi řekneš, co jsi měla s mým bráchou!"
"Spala jsem s ním!"
"Děvko!!"
"Dobře, jak chceš! Tak nazdar!"
"Sbohem!"
"Vyběhnu z pokoje a na schodech málem srazím paní Hladíkovou.
"Michalko, co se..."
V předsíni rychle nasadím boty a vyběhnu ven, kde se mezitím setmělo a rozsvítily se pouliční lampy. Nevím, kam jdu, ale chodit prostě musím. Mám pocit, že nikdy nepřestanu brečet...