Tohle se mi strašně moc líbí, ale je to trošku víc depresivní...
Dej šestnáct růží na ten práh
a chvíli zůstaň, postůj v tmách.
Zde žila dívka, šestnáct jar
v těch letech nikdo není stár.
Proč léto šestnácté a slunce polední
proč pro ni právě pro ni musely být poslední?
Pár bílých prášků na spaní
a pak jen dlouhé stmívání
a ten, kdo týdny nemohl spát,
teď šeptá díky nastokrát
že může usínat, že už nic netíží,
ani ta láska, která zradí, ublíží...
Banální případ, zde ho máš, zklamaná láska ta dost ví,
vemte si život, ten je váš,
ale co srdce, copak smí?
