close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rudé růže 17

29. července 2008 v 13:46 | ďáblík |  Povídky - kapitolovky
17. kapitola

"Sněhurko!" uslyším tiché zavolání. Obrátím se s nadějí v očích a... za mnou stojí Ondra.
"Sněhurko, neplač, on ti za to nestojí," řekne a obejme mě. Vytrhnu se mu.
"Neříkej mi Sněhurko, stejně je to všechno tvoje vina! Nebýt tebe, tak tady teď nestojím, ale někde se držím s Tomem za ruku a objímáme se!"
"Promiň," řekne mi se slzama v očích a odchází se svěšenou hlavou. A já ztěžka dosednu na lavičku, posypanou sněhovou nadílkou...
O dva měsíce později...
Crrr! Crr! Crrr!
TRhnu sebou. Kdopak po mě asi touží? Otevřu dveře a... málem utrpím šok. Za dveřmi totiž stojí můj milovaný otčím a směje se na mě.
"Nepozveš mě dál, kotě?"
"NE!"
"že ty tam máš toho svýho amanta? Já se s ním rád seznámím!"
Při pomyšlení na Toma se mi derou slzy do očí, ale musím to vydržet, už kvůli tomu kreténovi.
"Žádnej není a ty vypadni! Nemáš tady co dělat!"
"Nezapomínej holčičko, že jsem pořád tvůj zákonnej zástupce! Chceš, aby tě zavřeli do děcáku?!"
"Radši pudu do děcáku, než abych bydlela s tebou!"
"Dobře, jak je libo! Nazdar!"
"Sbohem a doufám, že už tě nikdy neuvidím!"
***
A tak jsem se znovu stěhovala. Bála jsem se, jak to vezmou moji spolužáci, ale oni to vzali naprosto skvěle. Všichni mě podrželi. A já jsem našla svůj nový domov. Mohla jsem dál chodit na gympl, neboť kromě bytu mi máma zanechala i slušnou hromádku peněz. Našla jsem si další skvělé kamarády, s vychovatelkama jsem vycházela perfektně. Ke štěstí mi chyběl už jenom Tom...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama