17. kapitola
"Sněhurko!" uslyším tiché zavolání. Obrátím se s nadějí v očích a... za mnou stojí Ondra.
"Sněhurko, neplač, on ti za to nestojí," řekne a obejme mě. Vytrhnu se mu.
"Neříkej mi Sněhurko, stejně je to všechno tvoje vina! Nebýt tebe, tak tady teď nestojím, ale někde se držím s Tomem za ruku a objímáme se!"
"Promiň," řekne mi se slzama v očích a odchází se svěšenou hlavou. A já ztěžka dosednu na lavičku, posypanou sněhovou nadílkou...
O dva měsíce později...
Crrr! Crr! Crrr!
TRhnu sebou. Kdopak po mě asi touží? Otevřu dveře a... málem utrpím šok. Za dveřmi totiž stojí můj milovaný otčím a směje se na mě.
"Nepozveš mě dál, kotě?"
"NE!"
"že ty tam máš toho svýho amanta? Já se s ním rád seznámím!"
Při pomyšlení na Toma se mi derou slzy do očí, ale musím to vydržet, už kvůli tomu kreténovi.
"Žádnej není a ty vypadni! Nemáš tady co dělat!"
"Nezapomínej holčičko, že jsem pořád tvůj zákonnej zástupce! Chceš, aby tě zavřeli do děcáku?!"
"Radši pudu do děcáku, než abych bydlela s tebou!"
"Dobře, jak je libo! Nazdar!"
"Sbohem a doufám, že už tě nikdy neuvidím!"
***
A tak jsem se znovu stěhovala. Bála jsem se, jak to vezmou moji spolužáci, ale oni to vzali naprosto skvěle. Všichni mě podrželi. A já jsem našla svůj nový domov. Mohla jsem dál chodit na gympl, neboť kromě bytu mi máma zanechala i slušnou hromádku peněz. Našla jsem si další skvělé kamarády, s vychovatelkama jsem vycházela perfektně. Ke štěstí mi chyběl už jenom Tom...