Už jednou jsem na tohle téma napsala drabble, teď jsem to přepsala na sonfic...
Je to podle mý nej nej písničky... Malování od Divokýho Billa
Ležíme s Lukášem vedle sebe u bazénu. Dneska je jenom pronás, a proto si ty chvíle vzájemné blízkosti musíme užívat. Jsme oba nazí. Hladíme se po celém těle.

Jen tak ledabyle stisknu knoflík na rádiu a místností se rozeznívají první tóny hudby...
Nesnaž se, znáš se, řekni mi, co je jiný,
jak v kleci máš se pro nevinný...
Přistoupím k němu a on mě jemně chytne do náručí...
Noci dlouhý jsou plný touhy a lásky nás dvou...
Pohladím ho po tváři a on mě zlehka pokládá na zem. Oplácí mi moje doteky a já nedočkavě nastavuji svá ústa k polibku.

A najednou si vzpomenu na Michala. V tu chvíli si připadám jako největší zrádkyně na světě. Nemůžu tu být s Lukášem. Já chci být přece s Michalem!
Písnička znějící místností, jako by mi mluvila z duše...
Všechno hezký za sebou mám, můžu si za to sám,
v hlavě hlavolam...
jen táta a máma jsou s náma, napořád s náma...
Lukáš mě nedočkavě políbí a já se mu snažím jeho polibky oplatit. Ale cosi ve mně mi řekne "ne".
Ten tajemný hlas v mé hlavě je plný výčitek. Prudce se vytrhnu z Lukášova náručí a vstoupím do bazénu. Chladivá voda obejme moje tělo.
Nechápavě se na mě podívá a skočí za mnou...
To je to tvoje malování vzdušných zámků...

Dostihne mne a snaží se mě obejmout. Znovu se mu vytrhnu a poodstoupím o kousek dál.
"Co se to s tebou děje?" zeptá se mě nechápavě.
"Chováš se ke mně jako bys mě už ani neměla ráda!"
Malování po zdech holejma rukama tě nezachrání...
"Lukáši, já, já ti musím něco říct!" vyhrknu.
"Už nemůžeme být spolu! Já... no prostě mám ráda někoho jinýho..."
...už máš na kahánku, tě nezachrání, už seš na zádech...

"Takže je to pravda, co se vykládá! A já blbec si myslel, že jsou to jenom pomluvy, jenom hnusný drby! Ale jak vidím, jsi stejná jako ostatní! Stejná děvka! Tolik jsem ti věřil! Vrátila ses k němu viď! Cos s ním měla??? Mluv!!!"
...je to za náma, ty čteš poslední stránku...
"Vyspala jsem se s ním!"
...za náma na zádech, za náma, už máš na kahánku...

"Ty jedna malá kurvo! Vzpomeň si na to krásný! MIluju tě, snesl bych ti modrý z nebe a ty ses zachovala takhle?! Táhni za ním, táhni si kam chceš! Už tě nechci ani vidět!!!"
...mezi náma mi taky došel dech...
Nevěřícně k němu vzhlédnu.
"Neslyšelas? Táhni pryč!"
"Lukáši, poslouchej mě chvíli! Já jsem tě měla taky ráda, ani nevíš jak moc, ale stalo se. Prostě jsem se zamilovala do někoho jinýho, copak to nechápeš?!"
"No jistě! Co ti se mnou chybělo? Už vypadni!!!"
...to je to tvoje malování...
"Nemůžeme se nějak rozumně domluvit?!"
Podívá se na mě nenávistným pohledem. Tak nenávistným, až mi po zádech přejede mráz. Tímhle jsem ho nejspíš rozzuřila na nejvyšší možnou míru.
...malování, po zdech holejma rukama tě nezachrání...
"Domluvit? To víš, že se můžeme domluvit, kotě! Hned ti ukážu jak!"
Nenávist ho zvolna přemáhá. Vrhne se na mě.
...už máš na kahánku, tě nezachrání, už seš na zádech...

Tohle je souboj na život a na smrt. A mě o ten život doopravdy jde. Strašně moc se ho bojím. Vím, že mě chce zabít.

...je to za náma, ty čteš poslední stránku...
Nedokážu mu utéct. Je o tolik rychlejší než já. A o tolik silnější. Chytne mě do své náruče jako hadrovou panenku."Nemůže tě mít já, tak tě nebude mít ani nikdo jinej!"
...za náma, na zádech, za náma, už máš na kahánku...
Trhne za moje vlasy a hlavu mi násilím vtlačí pod vodu. Vydrž, říkám si, vydrž. Přece mě takhle nemůže držet věčně. To přece nemůže myslet vážně!
Ale zřejmě ano, neboť jeho sevření nepovoluje. Ba právě naopak. Mám pocit, že mi prasknou plíce...
...mezi náma mi taky došel dech...
Posbírám všechny svoje sílya vzepřu se mu. Zřejmě to nečekal, poněvadž jeho sevření povolilo. Konečně se můžu nadechnout. Zoufale se snažím utéct mu. Avšak jeho zuřivost je bez konce.
Žárlivost ho zbavila smyslů. Zoufale natahuji ruce, jako bych tím něco zmohla. Docílím tím pouze toho, že mu přejedu nehty po obličeji. Rukou zavadím o přívěšek na jeho krku, který jsem mu kdysi dala.Vší silou škoubnu a strhnu mu ho.

Pomalu klesá ke dnu a mě opouští i ten poslední zbytek sil, co jsem ještě měla. Mám pocit, že mi explodovaly plíce...
...znáš se, řekni mi, co je jiný, jak v kleci máš se pro nevinný, noci dlouhý sou plný touhy a lásky nás tří...

Lukáš ji držel v náruči a pomalu mu docházelo, co udělal. Snad doufal, že se ještě probere, že se na něj usměje a řekne konec hry. Ale nic z toho se samozřejmě nestalo.
Po tváři mu stékaly hpřké slzy...
Teď definitivně prohrál...
Jí už život nikdo nevrátí. A ten svůj právě ztratil...

Juuu, Leo, tak touhle songfic jsi mi vyrazila dech...je to mnohem lepší než to drabble předtím....fakt, moc krásný....ta písnička do toho úplně nádehrně zapadá....fakt krása...