18.kapitola
A zdálo se, že se ke mně konečně vrátilo štěstí. Začal březen a tál sníh. Jednou se naše parta valila ze školy a zrovna jsme se něčemu smáli. Domlouvali jsme si nějakou akci. I když jsem teď neměla tolik volnosti, vždycky se to dalo nějak zařídit, když jsem chtěla někam jít. Vychovatelky byly shovívavé.
Před školou mi zmrzl úsměv na rtech. Stál tam Tom a v ruce držel...kytici rudých růží. Připadalo mi, že se vrátil čas.
Najednou jsem věděla, co mám dělat. Jako ve nsách jsem dokráčela k Tomovi a on mě obejmul.
"Věnuješ mi trochu svého času, Sněhurko??"
"Dám ti času, kolik budeš chtít!"
Podívala jsem se na naši partu. Všichni se potutelně usmívali a jejich pohledy říkaly:
"Běž!"
A tak jsem šla...
Vylíčila jsem Tomovi, kde teď žiju, ale jemu to nevadilo. On už to totiž dávno věděl. Řekl mi, že mu Ondra pověděl, jak to všechno bylo. Zřejmě ho trápily výčitky svědomí.
Tom naši budoucnost už naplánoval. Až mi bude osmnáct a budu moct z děcáku odejít, rovnou se nastěhuju k němu, a pak udělám maturiu, půjdu na medicínu, jak jsem si vždycky přála, a potom se vezmeme a budeme mít miminko. Tom má práci jistou, takže o finance se bát nemusíme.
Připadala jsem si jako v pohádce...
Tom mi taky řekl, že takhle stál před školou už mnohokrát, ale že po tom, co mi řekl, se mi bál přijít na oči...
Čekala mě pohádková budoucnost po boku kluka, kterýho miluju, tak co víc jsem si mohla přát?
Ale já nejsem dítě štěstěny a smůla se na mě lepí jako vosy na bonbon.
Chtěla jsem Toma, ale on mi zase odešel...