20. kapitola
Kráčím v pohřebním průvodu, přes slzy nevidím a Ondra mě div nenese. Nabízel mi to, ale já to rezolutně odmítla. Sám jde se slzami v očích a musí se hodně držet, aby se nerozbrečel naplno. Na sobě mám černý šaty a v ruce držím kytici rudých růží, který Tom tolik miloval...
Proč mi osud bere ty, který mám ráda??
Nejdřív táta, máma a teď i Tom, jedinej člověk, kterýho jsem kdy milovala. Už předem vím, že se nikdo takovej podruhý nenajde - NIKDY!!!
Konečně přijdeme na hřbitov. Těch posledních pár metrů měl musel Ondra vskutku nést, neboť jsem klopýtla a kdyby mě nezachytil, spadla bych a už se nezvedla, ležela bych jako padlej anděl...
Před očima se mi promítá všechno, všecičko, co jsem s Tomem zažila...
Ty nádherný chvíle, hádky, krásný usmiřování, sladký polibky, neše první něžný milování...
Tomova matka už to nemůže vydržet a hroutí se. Ondra se okamžitě přesouvá k ní a společně s jeho otcem ji odnášejí a snaží se ji vzkřísit.
Tu - tu - tu...
Tu - tu - tu...
Dokráčíme k hrobu rodiny Hladíků. Hrají Malování - "naši písničku"...
Poslední rozloučení, poslední slova o Tomovi, o tom úžasným klukovi. Začnou pomalu spouštět rakev do černého hrobu, z něhož již není cesty zpět... doznívají poslední tóny písničky a já se hystericky vrhám k hrobu... ne to ne, tam je můj Tom, můj milovaný Tomášek, jeho mi přece nemůžou vzít... jeho ne...
Hystericky křičím, řvu zoufalstvím, ale není mi to nic platný, Tom neobživne, už nikdy nebude můj.
Ještě přetrpět přání upřímné soustrasti - ty vnímám jako ve snu a můžu jít domů.
Vlastně...už ani ten domov nemám...už nemám vůbec nic...
Potácím se po hřbitově, divím se, že jsem vůbec trefila k bráně, u níž mě dohání Ondra.
"Pojď, hodím tě domů,"řekne mi jemně.
"Já nemám domov!" téměř zašeptám.
"Já myslím k nám domů," odpoví mi stejně tiše, ale přesto důrazně.
Cestou z nás nikdo nepromluví ani slovo...
Ondra mě zavede do Tomova pokoje, kde se od chvíle, co jsem tam byla naposled nic nezměnilo. Přejedu pohledem tu tolik známou místnost, kde se mezi čtyřmi stěnami odehrála řada věcí a tiše pokleknu k Tomově posteli. Ondra si klekne vedle mě a něžně mě obejme. V tomto obětí, které je tak důvěrné, ale přesto je chápáno jako utěšitelské, setrváme několik minut, přesto mi to připadá jako celé hodiny.
"Máš, co jsi chtěl,"přeruším najednou to ticho.
"Co tím jako myslíš?!" zeptá se mě Ondra téměř nenávistně.
"Konečně mě můžeš beztrestně objímat. Kdyby sis teď ke mně cokoliv dovolil, nebránila bych se, nemám na to sílu..."
"Radši tě neobjímat a bejt nešťastně zamilovanej, než aby byl brácha mrtvej," odpovídá mi Ondra vztekle.
Ani se mu nedivím, stres, bolest a napětí udělali své.
"Promiň, já to tak nemyslela, jen mě to tak napadlo, já vím že by sis tohle nedovolil," odpovídám mu náhle krotce a tiše. Po těchtom slovech zjihne i Ondra.
"Neboj se, já moc dobře vím, koho miluješ, a že u tebe jsem nikdy neměl šanci...ale pamatuj si, že vždycky budu tvým nejvěrnějším a nejoddanějším přítelem, a že tě nikdy nazradím, to ti slibuju a přísahám na Tomovu památku!"
Rozbrečím se. Ondra mi utře slzy a povídá:
"Neplač, Tom se na tebe jistě dívá a nechce, abys byla nešťastná. Musíš teď být hodně silná, abys všechno zvládla, ale já ti věřím, že to zvládneš a budu ti v tom pomáhat, jak můžu.
"JENŽE BEZ TOMA MŮJ ŽIVOT NEMÁ SMYSL!!!" zakřičím
Ondra mě znovu obejme a utěšuje mě. Takto setrváme ještě dlouho. Položím mu hlavu na rameno a jenom mlčíme a mlčíme, každý sám se svými tíživými myšlenkami...