22. kapitola
Snad už budu konečně šťastná...
Doufám, že budu šťastná... MUSÍM!!!
Naposledy se nadechuji... Vkoupelně je cítit závan smrti, která ke mně přichází zvolna, ale jistě a už mě nic nevyrve z její mrazivé náruče...
"Odpusť Ondro..." zašeptám do ticha.
Již ve mně není mnoho krve a já cítím, jak pozvolna slábnu. Mám trošku strach, ale měl by můj život ještě vůbec smysl???
Bez Toma nemá můj život smysl! Bez Toma nemá můj život smysl!
BEZ TOMA NEMÁ MŮJ ŽIVOT SMYSL!" zakřičím...
Z křiku se stal šepot...
"Miláčku jsu za tebou..."
Smrt mě vzápětí pohltila...
A já vydechla naposledy...
Michaelino tělo leží bezvládně na podlaze koupelny...
Pozvolna chladne a z tváře jí vyprchává veškerá barva...
Její bledá tvář úzce kontrastuje s černými havraními vlasy a rudými rty. Ty barvou připomínají ony zmiňované rudé růže. Nebo taky krev...
Tu tmavě rudou krev, co se rozlévá po bílých dlaždičkách koupelny...
Vypadá jako by spala a připomíná tu krásku z pohádky o Sněhurce. Teď ještě víc než kdy předtím...
Tmavé vlasy, rudé rty a bílá pleť...jenomže Sněhurku zachránil její princ...
Michaelu už nemá kdo zachránit, její princ tu není a navíc...
Zázraky se nedějí dvakrát...
THE END
Hej Leo upe nadherny... ten stred byl takovej trosku sladak.. ale ten konec nejlepsi... nj... mas talent holka... drz se toho :o)