close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Stíny mrtvých 7

29. srpna 2008 v 11:41 | ďáblík |  Povídky - kapitolovky
7. kapitola

Snape se probudil uprostřed noci zpocený hrůzou. Už zase ho pronásledovali. Všichni, které zavraždil. Smáli se mu. Tvrdili mu, jak je ubohý. Vyhrožovali mu.
V koutě zahlédl postavu. Už zase! Vyloupla se z tmy pokoje. Viděl jen temný obrys a jiskřivě modré oči. Za chvíli postava zmizela. Hrozivé zavytí. Skláněl se nad ním. Remus Lupin, ve své vlkodlačí podobě. Sliny u odkapávaly z úst přímo na Snapův obličej. Oči mu žhnuly. Cenil na něj zažloutlý chrup. Mrtvolný pach Snapovi na chvíli zatemnil mozek.
"Poslyš, Seve, chtěl bys být vlkodlakem?"zavrčel mu Lupin do ucha.
"Ne, prosím, ne!"šeptal Snape.
Remus mu přejel nehty po obličeji. Zaryl mu je do tváře. Pár kapek rudé krve stékalo Snapeovi po bledých tvářích. Lupin se vzepjal a znovu zavyl. Opět se naklonil nad Snape a otevřel hubu. Chystal se zakousnout do Snapova obnaženého krku.
"Néééééé..."
***
"Zřejmě není normální...měl by být úplně na jiném oddělení...co ty škrábance na tváři?...z jeho pokoje se ozývalo vytí...tvrdí nám, že ho pronásledují...Kdo? Stíny mrtvých...slyší hlasy...je to blázen..."
"Převezte ho na psychiatrii! Okamžitě!"uzavřel lékař, který měl Severuse na starost.
***
Snape se ocitl v pokoji. Čtyři holé stěny. Postel. Stů, židle a skříň. Zamřížované okno. A z každého roho se na něj šklebili oni. Snape byl zoufalý. Dívali se na něj. Nechtěl vidět jejich rozšklebené obličeje. Začal mlátit hlavou o zeď.
"N-e-n-á-v-i-d-í-m-v-á-s!"vyrážel ze sebe při každém úderu.
Potom se udýchaně svalil na zem. Zeď se zbarvila jeho krví. Seděl na zemi zkroucen v jakémsi podivném úhlu. Pramínak krve mu stékal po obličeji. Kap. Kap. Kap. Skapávala na zem a tvořila tam loužičku. Netečně zíral před sebe. Takhle ho objevila ošetřovatelka.
"Proboha,"hlesla.
***
Jeho hlava byla obvázaná. Krev setřená. A zeď zase zářila bělostí. Snape pozoroval lidi kolem sebe. Seděl venku na lavičce a kolem něj pobíhala horda šťastných lidí. Smáli se, kývali se ze strany na stranu, blábolili si pro sebe nesmysly. Měli svůj vlastní svět. Svět, ve kterém byli š'tastní. Ano, on měl taky svůj svět. Svět, ve kterém byl š'tastný. Tedy, svým způsobem. Ponořil se do svých vzpomínek.
"Pojď,"ošetřovatelka mu pomohla postavit se.
Odvedla ho zpět do budovy. Do budovy, kde byli lidé svým způsobem šťastní. A přesto, na každého, kdo vstoupil dýchal ze všech koutů smutek. Smutek nad lidskými osudy. Lidé zbavení svéprávnosti. Osud je dovedl až sem. Odtud už nebylo úniku.
A na něj tu nečíhalo nic než stíny. Stíny mrtvých. Litoval toho, že zabil? Ne. Nenáviděl je, když žili, nenávidí je ani po smrti. Nedají si pokoj, pokud ho nezničí. Vzpomněl si, jak ho šikanovali. Jak se mu smáli.
"Srabusi, Srábku,"křičeli na něj.
"Ty hajzle jeden,"řval na něj otec.
Bil ho. Řezal ho řemenem. Nakládal s ním jako s kusem hadru. Jak ho nenáviděl. Nebylo divu, že se chtěl pomstít. Že se stal Smrtijedem. Chladnokrevným. Vraždícím. Jedno slovo, zelený záblesk... Udiveně se na něj dívali, a pak se káceli k zemi. Jeden po druhém. Chtěl už od nich mít klid. Ale nikdy ho nenašel...
To Bellatrix. Ta za to může! Zasraná svině! To ona ho proklela!
***
Znovu usínal, aby se vzápětí mohl probouzet. Už ani klidný spánek mu nedopřáli. Tahali ho za vlasy, nedovolili mu aby spal. Jejich nehty mu sápaly obličej. Trhali mu hábit, jejich pěsti ho co chvíli udeřily. Proč? Proč já? Dával si nešťastně hlavu do dlaní a ptal se sám sebe. Protože jsi zabil, kladl mu na srdce čím dál tím častěji nenechavý hlas.
"Mlč!"řval zoufale do ticha noci.
***
Po několika měsících...
Ozvalo se klepání na dveře pokoje. Ani se nenamáhal posadit. Poslední dny trávil ležením v posteli a čuměním do stropu.
Vstoupila tmavovlasá žena. Pod černým pláštěm se jí rýsovalo malé bříško. Takže se narodí další zmetek, pomyslel si.
***
Žena se ve dveřích místnosti zarazila. Je to vůbec on?
"Snape?"hlesla.
Otočil se k ní. Zadívala se do jeho černých očí. Byly stejně černé jako jeho duše.
Polekala se ho. Zůstala z něj troska. Černé vlasy měl mastnější než kdy předtím a na hlavě mu zbyl už jenom chomáš. Zbytek už mu vyškubali. Pod potrhaným pláštěm se mu rýsovala žebra. Spatřila podlitiny na jeho těle. Ve vyhublém obličeji spatřila tisíce malých jizviček i několik čerstvých krvavých šrámů.
***
Snape viděl, že se ho lekla. Neuvědomoval si, v jakém je zbídačeném stavu. Několik posledních týdnů už jejich týrání moc nevnímal. Byl tak zubožený, že už mu to bylo naprosto jedno. Jediné, co si přál, byla smrt. Jeho vysvobození.
***
Bellu už pár měsíců zžíraly výčitky svědomí. Neměla ho proklínat. Jenomže...zároveň nechtěla, aby dál vraždil...
Rozhodla se, že ho z tohohle ústavu dostane.
***
"Bellatrix?"zašeptal.
"Tak ty ses přišla podívat na ubohého Seva?"
"Ne, Severusi, přišla jsem ti pomoct. Dostanu tě odsud."odpověděla mu odhodlaně.
"Najednou? Tolik měsíců nic, nikdo si na mě nevzpomněl, a teď? Seru na tvou pomoc!"
"Seve..."
Najednou se v něm zvedla taková vlna nenávisti. Takhle nenáviděl snad ještě nikdy v životě. Tohle necítil ani k tomu arogantnímu namyšlenci Potterovi. Měl pocit, že jestli něco neudělá, nenávist ho zcela pohltí. Byl jí úplně zaslepený. Vrhl se k Belle. Najednou byl neskutečně silný. Ona se nezmohla ani na pípnutí. Svýma kostnatýma rukama jí pevně sevřel krk.
"Chípni ty čubko, chcípni!"
Neuvěřitelnou silou jí tlačil na krk. Bella sípala. Nemohla se ani bránit. Modrala. Neustával ve svém škrcení. Její tmavé oči byly zality slzami.
***
Ošetřovatelka vrazila do Snapova pokoje. Slyšela odtud řev, ale nejdřív musela uklidnit jednu svou pacientku, kterou měla také na starost. Ironie osudu. Snad kdyby přišla o pár minut dřív...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama